OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je jasné, že když někdo roztáhne svojí v podstatě klasicky rockovou nahrávku na sedmdesát minut, musí počítat s tím, že se na ní chtě nechtě objeví nějaké trhliny. Nevím, co vedlo kapelu MANDRAGORA k nahrávání takhle dlouhého nosiče. Ono by totiž bylo i v případě různorodějšího materiálu značným záhulem pro každého posluchače dotáhnout to celé do finále. S délkou se totiž jaksi vytrácí chuť v poslechu pokračovat až do úplného konce. Na to se nápady až příliš opakují a splývají. Jedním dechem však musím dodat, že MANDRAGORA disponuje poměrně kvalitní instrumentací a silným, spíše níže položeným vokálem. Přejděme k samotné hudební složce.
Z počátku nahrávky jsem měl pocit, že tahle kapela patří do ranku dark metalového, neboť chlapácký vokál jejího frontmana a řízné riffy ve středním tempu („Devil´s Hair“) dávaly slyšitelně vzpomenout na finské SENTENCED. Postupem času však vše plynule přešlo do klasického hard rockového rukopisu, jakým se prezentovaly světoznámé americké formace počátku devadesátých let minulého století. Je jedno jaké konkrétní z nich mám teď na mysli, ať už je řeč o GUNS´ N´ ROSES, SOUL ASYLUM nebo PEARL JAM, protože výsledný obraz hudby MANDRAGORA utváří vždy trocha z každé z nich a z mnohých dalších k tomu. Časté užívání akustických nástrojů je další ze zajímavostí, bohužel však v případě této kapely je možné se dočkat i táborákového opakování několika figur v songu („Greed“), který to nakonec dotáhne na osm minut, a to bez výraznější obměny a gradace. A to je jen jedna z mnoha anomálií. Proboha proč? Vždyť to je jako mít reprezentační fotbalové utkání doma s Kyprem v kapse a nakonec díky sporadické střelbě a nechuti k bleskovým kombinacím jen upachtěně remizovat.
Jak to celé shrnout? MANDRAGORA je rozhodně kapelou dobrých muzikantů, jejichž hudební cítění vychází z bluesových kořenů. Disponují kvalitní kytarou, zajímavým vokálem a spolehlivou rytmikou, avšak co se týče samotné jejich tvorby, je třeba si uvědomit, že méně znamená někdy více. Přestože takový materiál můžu jen stěží nazvat nekvalitním, musím říct, že díky megalomanské stopáži a zbytečnému natahování ne zas až tak silných pasáží ztrácí hodně ze své energie a kouzla.
Dobře odvedená hard rocková práce, ale už si ji nepustím.
6 / 10
1. Devil´s Hair
2. Predictable
3. One More Time
4. S.L.U.T.
5. Greed
6. Heaven Sent
7. Take It, Or Leave It
8. Anachronic
9. Big Dark Room
10. Hiddenself
11. Karma Sentence
Elohim (2006)
Bratislavská MANGRAGORA dokázala spojit stoner rock, hard rock a lehčí thrash metal a to tak, aniž by výsledek působil jako ruralistický manifest ze zemědělské velkovýkrmny. Poctivá porce rockové hudby, která vyrůstá z odkazů otců hard rockové hudby se vyznačuje svěží rytmikou, poněkud rozvleklejšími kytarovými vstupy a hlavně velmi příjemným a čistým chraplákem u mikrofonu, který nevzbuzuje pocit laciné parodie na zámořské rockové mastodonty.
Suhlasim s recenziou, preto...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.